Synonyma

Escobaria henricksonii    Glass et Foster, 1977
Coryphantha henricksonii    (Glass et Foster) Glass et Foster, 1979
Escocoryphantha henricksonii    (Glass et Foster) Doweld, 1999

Escobaria laui    nomen nudum, pro parte

Výskyt a rozšíření

Mexiko (Chihuahua; Durango), východně od Escalónu; Ceballos, na nízkých pahorcích z písčitých opuk pokrytých nízkými křovinatými lesy (zástupci akáciovitých), na opukových a vápencových podkladech, 1200 m.n.m.

Typová lokalita:

16 mil východně od pohraniční vesnice Escalón, na jihozápadním konci státu Chihuahua (Mexiko), nadmořská výška 1200 m (sběr - září 1972)

Popis

Tělo:	tence válcovité, trsovité s několika štíhlými vztyčenými těly, světle zelené, 80-100 (výjimečně i 160) mm dlouhé, 20-40 mm široké, stonek dřevnatý; bradavky bledězelené, 6 mm dlouhé, 5 mm široké u báze, ve stáří korkovatějí a odumírají; brázda úzká holá po celé délce; axily jsou holé; kořeny silné a uzlovité, větvené
Trny:	okrajové:	32 (22-40), stříbřitě bělavé až narůžovělé, někdy až červenavé či hnědavé, 4-5 mm dlouhé, jehlovité
	středové:	10, šídlovité a robustnější, bílé až šedobílé nebo okrové, červenavé až hnědavé, z toho 9 ve stejné rovině jako okrajové, nebo se nad nimi zvedají, délka 3-4 mm; zbývající je vztyčený ve středu areoly, 1,5 mm dlouhý
Květ:	třešňově červený či světle růžový až červenofialový nebo levandulový, ale jsou známy i bíle kvetoucí rostliny, 25 mm široký; vnější okvětní lístky s jemně ořasenými okraji; prašníky žluté, čnělka žlutobílá nebo s načervenalým nádechem, 4-5 krémových bliznových laloků; objevuje se mezi staršími bradavkami
Plody:	malé, kulovité, červené, 8 mm dlouhé, 3 mm široké
Semena:	světle, ale někdy i tmavě hnědá, cca 1,4 mm dlouhá, 0,75 mm široké, testa tenká, foveolátního typu s vystouplými okraji při okrajích buněk

Poznámky

Jméno bylo zvoleno na počest Dr. Jamese Henricksona, jenž uvedené rostliny našel při svých terénních výzkumů v Chihuahuašské poušti v roce 1972. Rostlina má však ve skutečnosti dva objevitele. Nezávisle a prakticky ve stejný čas sbíral uvedené rostliny rovněž dr. A. B. Lau, a to nedaleko od uvedené typové lokality, pouze přes hranici v sousedním státu Durango, poblíž osady Ceballos.

Rostliny svým květem a semeny připomíná spíše zástupce rodu Mammillaria. Příslušnost k rodu Escobaria potvrzuje brázda na bradavkách. Tyto prolínající se znaky potvrzují Buxbaumovu hypotézu o spojitosti obou rodů. Lze se dokonce domnívat, že by tento taxon mohl náležet do hypotetického okruhu rostlin, ze kterých se později vyvíjely některé skupiny rodu Mammillaria.

John a Říha (1981) vytvořili pro tento druh podrod Protomammillaria; Taylor (1983) ustanovil novou samostatnou sekci Pleurantha do které zařadil Escobaria chihuahuensis a Escobaria henricksonii.

Literatura

redakce Aztekia (1979): Přehled rodu Escobaria Br. a R., Aztekia, 2(3): 27-28.
Anderson E. F. (2001): The Cactus Family, 308, Timber Press Portland, Oregon.
Heyer W. (1987): ? , KuaS, 38(3): ?.
Innes C., Glass Ch. (1992): Kaktusy - ilustrovaná encyklopedie, INA.
John V., Říha J. (1981): Formální převedení některých zástupců rodu Gymnocactus do rodu Turbinicarpus (Backbg.) Buxb. et Backbg., Kaktusy, 17: 15-16.
John V., Říha J. (1981): Rozčlenění rodu Escobaria Br. et R., Kaktusy, 17: 40-44, 63-66.
Kunte L., Šnicer J. (1993): Putování za opomenutou kráskou - Escobaria henricksonii Glass et Foster, Kaktusy, 29: 31-32.
Mazel B. (1987): Výskyt a rozšíření mexických kaktusů, Aztekia, 10.
Říha J., Šedivý Vl. (1978): Escobaria henricksonii, Aztekia, 1(2): 17-19.
Říha J., Šubík R. (1981): Escobaria (sg. Protomammillaria) henricksonii Glass et Foster, Kaktusy, 17: 47-78.
Šedivý Vl. (1990): Escobaria henricksonii Glass et Foster, Atlas kaktusů, 5: 22, SPKL při ZO ČZS Klubu kaktusářů Chrudim.
Šedivý Vl. (1990): Rod Escobaria Britton et Rose, Rod Ortegocactus Alexander, Atlas kaktusů 1990 - příloha, SPKL při ZO ČZS Klubu kaktusářů Chrudim.
Taylor N. P. (1983): Die Arten der Gattung Escobaria Br. et R., Kakt und and. Sukk., 34: 123.
Taylor N. P. (1986): The identification of Escobarias (Cactaceae), British Cact. Succ. J., 4: 36-44.

Pěstování

Na vlastních kořenech je nebezpečná zálivka při poklesu teplot, stejně jako humózní substrát. Naopak se osvědčuje co nejteplejší umístění s nadbytkem slunce, čistě minerální substrát a nárazová nepravidelná zálivka s delšími přestávkami sucha. Zálivku je vhodné provádět za vyšších teplot (nad 25°C), kdy rostlina projevuje růst.

Vyobrazení

Vyobrazení převzato z knihy Innes Clive, Glass Charles: Kaktusy - Ilustrovaná encyklopedie (Vydavatelství INA, spol. s r.o., 1992).

© 2002-2008   Jan Mynar

Last modified January 19, 2008

[ Druhy a variety ]     [ HOME ]