Synonyma

Mammillaria arizonica    Engelmann, 1876
Cactus radiosus var. arizonicus    (Engelm.) J. M. Coulter, 1894
Mammillaria radiosa var. arizonica    (Engelm.) K. Schum., 1898
Coryphantha arizonica    (Engelm.) Britton et Rose, 1923
Mammillaria vivipara var. arizonica    (Engelm.) L. D. Benson, 1944
Coryphantha vivipara var. arizonica    (Engelm.) W. T. Marshall, 1950
Escobaria arizonica    (Engelm.) F. Buxbaum, 1951

? Coryphantha marstonii    E.U.Clover, 1938   (pravděpodobně synonymum pro Escobaria vivipara var. arizonica)

Výskyt a rozšíření

USA (severní, východní i jižní Arizona), u Bagdadu, v Yavapai Co., jižně od Holbrook, (jižní Utah), Torrey, (jižní a západní Nové Mexiko, jihozápadní Coloredo, východní a jižní Nevada, Kalifornie)
Roste v horách a na vysoko položených travnatých pláních, mezi šalvějové porosty, v hustém, neproniknutelném porostu z křoví nebo zakrslých stromů, ale i v jalovcových či borových lesích (např. Juniperus osteosperma, Pinus edulis), v nadmořských výškách (1180) 1400-2160 (2400) m. Podklad tvoří písčité a kamenité půdy ze žul a čedičů.
V oblastech, kde roste var. arizonica se mimo jiné vyskytují, např. v Utahu, Echinocereus triglochidiatus subsp. mojavensis, Sclerocactus parviflorus, Pediocactus simpsonii, Opuntia erinacea var. utahensis, O. polyacantha, v Arizoně mimo jiné i Toumeya papyracantha nebo Calochortus nuttalii.

Typová lokalita:

Arizona, USA (sběry - Cous, Palmer, Bischoff a Johnson)

Popis

Stonek:	zpočátku jednotlivý později trsovitý, vytvářející shluky až 1,0 m široké a 0,25 m vysoké, jednotlivé stonky kulovité až vejcovité, tmavě zelené, 70-110 mm dlouhé, 65-75 mm široké; bradavky vzpřímené, cylindrické, 12-21(25) mm dlouhé s hlubokou brázdou na svrchní straně, areola kruhová, 1,5-3,0 mm široká
Trny:	okrajové:	15-21(30), délky 10-20(30) mm, štíhlých, tuhých, v průřezu okrouhlých, barvy bílé; četné trny částečně zahalují stonek
	středové:	2-6, délky 15-19 mm, šídlovitých, barva hnědavá až temně hnědá či tmavě červenohnědá, u báze světlejší někdy až bílé, v mládí středové trny často chybí; tyto trny dávají rostlinám tmavší vzhled
Květ:	nálevkovitý, 30-44(70) mm široký, 20-37 mm dlouhý, tmavě červenofialový, občas světle fialový, jícen zřídka zelený, objevuje se na temeni, vnější okvětní lístky s obrvenými okraji, vnitřní okvětní lístky v počtu 30-50, 25-32 mm dlouhé, cca 4,8 mm široké, lineární až kopinaté; nitky bílé až světle fialové, prašníky oranžové; blizna bílá až světle fialová, bliznových laloků 8-10
Plody:	zelené, šťavnaté, kyjovité, 15-18 mm dlouhé, 10-11 mm široký, pokožka poloprůsvitná
Semena:	ledvinkovitá, hnědá, 1,70-2,25 mm velká, vždy bez perispermu

Poznámky

Taxon byl pojmenován podle místa prvních sběrů a nejčastějšího výskytu - Arizona.

Rostliny Escobaria vivipara var. arizonica zaujímají velké území jihozápadu USA s různými nadmořskými výškami a proto se jedná o taxon s velkou variabilní šíří. Od nominální variety se liší především výraznějším tmavším celkovým vzhledem, robustnějším vzrůstem, ale především výrazně většími semeny. Escobaria vivipara var. vivipara také na rozdíl od var. arizonica roste v nižších nadmořských výškách. Obecně lze však říci, že oprávněnost popisované variety není až na výjimky zpochybňována (např. E. F. Anderson 2001).
Areál výskytu var. arizonica se překrývá s výskytem dalších variet okruhu Escobaria vivipara. V Nevadě a Kalifornii jsou to variety desertii, rosea a v současné době samostatně uznávaná Escobaria alversonii, v severozápadní části Arizony pak variety kaibabensis a buoflama, v jihovýchodní části Arizony se dotýká výskytu var. bisbeeana a na pomezí Arizony a Nového Mexika se prolíná s var. neo-mexicana. Vzájemné rozdíly mezi jednotlivými varietami byly podrobně popsány P. C. Fischerem (1980).
Var. arizonica má nejblíže k variantám kaibabensis a rosea, které lze s největší pravděpodobností považovat pouze za její extrémní formy, var. kaibabensis je menší, roste obvykle solitérně, disponuje větším počtem okrajových trnů a má o něco menší semena, var. rosea je nepatrně menšího vzrůstu, s větším počtem středových i okrajových trnů.

Rostliny byly poprvé sbírány v Arizoně v letech 1865-1872 Cousem, Palmerem, Bischopem (typová lokalita) a v letech 1871-1875 Johnsonem a Parrym v Utahu. Na základě těchto sběrů ji v roce 1876 popsal G. Engelmann jako Mammillaria arizonica. Zpočátku byla některými botaniky řazena jako varieta k taxonu radiosa, od roku 1923 je však vedena již jako samostatný druh nebo jako varieta taxonu vivipara, střídavě dle aktuálního zařazení do rodů Mammillaria, Coryphantha či Escobaria. Do rodu Escobaria zařadil tento taxon poprvé F. Buxbaum v roce 1951, a to jako samostatný druh v rámci podrodu Pseudocoryphantha. N. P. Taylor (1983, 1986) ji pak ve svém rozčlenění rodu Escobaria řadí do stejnojmenné sekce.
Přestože varietu arizonica v současné době někteří botanici neuznávají (např. E. F. Anderson 2001), jedná se vzhledem ke svým výraznějším odchylkám oproti ostatním varietám i nominální varietě o akceptovatelnou samostatnou varietu.


? Coryphantha marstoni   E. U. Clover, 1938
Podle A. D. Zimmermanna (1985, 275) byla pod jménem Coryphantha marstonii popsána rostlina Esc. vivipara var. arizonica a teprve později (Benson, 1969) byly pod toto jméno chybně zařazeny rostliny z okruhu Esc. missouriensis. Z hlediska nomenklatoriky je jméno synonymem pro Esc. vivipara var. arizonica, ale z části platí jako synonymum pro Esc. missouriensis subsp. navajoensis vztahující se na rostliny pěstované ve sbírkách.

Literatura

Anderson E. F. (2001): The Cactus Family, p.313, Timber Press Portland, Oregon.
Backeberg C. (1961): Die Cactaceae, 5: 2996-3004.
Benson L. (1982): The Cacti of the United States and Canada, 822-833, 961.
Coulter J. M. (1894): A Preliminary Revision of the North American Species of Cactus, Anhalonium, and Lophophora.
Fischer P. C. (1980): The Varieties of Coryphantha vivipara, Cact. Succ. J. (US), 52: 186-191.
John V., Říha J. (1981): Rozčlenění rodu Escobaria Br. et R., Kaktusy, 17: 40-44, 63-66.
Klikar J., Štembera J. (1996): Ach, ty eskobárie, Kaktusy, 32: 16-18.
Kümmel F., Klügling K. (1987): Winterharte Kakteen, Neumann Verlag Leipzig - Radebeul.
Pazourková V. (1996): A jak dopadly ty moje?, Kaktusy, 32: 118-119.
Richterová I. (2002): Variety Escobaria vivipara (Nutt.) F. Buxbaum v Arizoně a okolí, Kaktusy, 38(2): 34-36.
Říha J. (1973): Coryphantha vivipara var. arizonica (Engl.) Marsh., Kaktusy, 9: 35-36.
Schütz B. (1975): Coryphantha vivipara var. arizonica (Eng.) Marsh., Kaktusy, 11: 114-115
Soukup K. (1988): Kaktusy na skalce, Kaktusy, 24: 84-87.
Šedivý Vl. (1981): Coryphantha vivipara a její variety, Aztekia, 4(2): 17-20.
Šedivý Vl. (1981): Synopsis jmen okruhu Escobaria vivipara, Aztekia, 4(3-4): 9-15.
Šedivý Vl. (1984): Escobaria vivipara (Nutt.) F. Buxbaum, Kaktusy, 20: 109-111.
Šedivý Vl. (1990): Rod Escobaria Britton et Rose, Rod Ortegocactus Alexander, Atlas kaktusů 1990 - příloha, SPKL při ZO ČZS Klubu kaktusářů Chrudim.
Taylor N. P. (1983): Die Arten der Gattung Escobaria Britton & Rose, Kakt. und and. Sukk., 34: 76-79, 120-123, 136-140.
Vereš G. (2000): Kakusy, alebo lekna?, Kaktusy, 36(1): 3-5. (pouze foto).
Vereš G. (2003): Mrazuvzdorné kaktusy Severnej Ameriky, 118-123, Jiří Štembera.
Virt S. (1975): Rod Escobaria Br. et R., Kaktusy, 11: 111-114, 126-127.

Pěstování

I když se jedná o velmi odolné rostliny, které ve své domovině snášejí i velmi velké výkyvy teplot, včetně poklesů hluboko pod bod mrazu, nejedná se o rostliny, které by bylo možné v našich podmínkách pěstovat celoročně ve volné kultuře. Jedná se však o mrazuvzdorné rostliny, které lze v zimním období ponechat v nevytápěném skleníku. Pro úspěšné pěstování je nutné zajistit rostlinám sluncem exponované stanoviště, pokud možno s velkými výkyvy teplot v průběhu dne a noci, dále pak minerální substrát a nepravidelnou zálivku. Na podzim a brzy z jara je třeba se vyvarovat nevhodné zálivky, protože Escobaria vivipara var. arizonica je svým jemným kořenovým systémem choulostivá na přetrvávající vlhkost substrátu v kombinaci s nízkými teplotami.

Vyobrazení

Vyobrazení převzato z článku Vereš G.: Kakusy, alebo lekna?, Kaktusy 36(1): 3, 2000.; foto: Gabriel Vereš
< Archív: Jan Mynář >

© 2002-2008   Jan Mynar

Last modified July 27, 2008

[ Druhy a variety ]     [ HOME ]